Holešovice jsou téměř celé na území městského obvodu Praha 7. Jen velmi nepatrná část jejich území u Čechova mostu se nachází na území Prahy 1. Jedná se vlastně jen o kapli sv. Máří Magdalény a areál občanské plovárny. U těchto budov se z tohoto důvodu často stává, že se v jejich adrese uvádí chybně Malá Strana. Naopak do Holešovic nepatří "holešovické" výstaviště, i když se tak často nazývá.
První zmínka o Holešovicích je z roku 1228. Kdysi bývaly jejich součástí i Holešovičky, ty ale už 16. století byly začleněny do libeňského panství a proto se dnes nalézají na katastru Libně. Při vzniku obecního zřízení v roce 1850 byly Holešovice sloučeny se sousedními Bubny a vytvořili jednu společnou politickou obec a názvem Holešovice-Bubny. Dnes bychom původní jádra obou vsí hledali marně. Původní zástavba obou byla zlikvidována. Poslední zbytky Buben stávaly ještě v 50. letech v místech dnešní křižovatky nábřeží Kpt. Jaroše a magistrály. Dnes z nich nezbyla ani cihla, a tak už je připomíná jen název železniční stanice Praha-Bubny. Staré Holešovice dopadly dost podobně. Stávaly v prostoru dnešního nádraží Praha-Holešovice a jejich památku připomíná je pár domů u Plynární ulice. Zbourány byly v 70. letech a přitom z velké části vlastně zbytečně - na většině plochy se dnes nachází nic neříkající prázdný periferní prostor. Přinejmenším větší část ulice Na Zátorách mohla být zachována.
Zlomový okamžik pro Holešovice-Bubny nastal v roce 1884, kdy jako první obec mimo historická pražská města (I. - Staré Město, II - Nové Město, III.- Malá Strana, IV. - Hradčany, V - Josefov, VI. - Vyšehrad) byly připojeny ke královskému hlavnímu městu Praze jako jeho VII. čtvrť. Do vzniku Velké Prahy byla takto připojena pouze už jen Libeň v roce 1901 jako VIII. čtvrť. Toto prvenství sebou přineslo paradoxně po vzniku Velké Prahy v roce 1922 pro Holešovice-Bubny jen smůlu. Jako jediná mimopražská obec nezískaly svoji vlastní samosprávu a (na rozdíl od Libně) jako VII. čtvrť zůstaly pod společným volebním a správním obvodem historických pražských měst, který zahrnoval I. - VII: čtvrť. Bylo to k Holešovicím-Bubnům krutě nespravedlivé a není jasné proč k tomu došlo. Svoji samosprávu tak Holešovice-Bubny paradoxně získávají až v neblahém roce 1949, který naopak jiné historické územní celky v Praze narušuje. Tehdy se Holešovice-Bubny stávají součástí 7. městského obvodu. Naopak ztrácejí v roce 1960, kdy při je při nové správní reformě jejich název zjednodušen (podobně jako u Královských Vinohrad) a změněn na pouhé Holešovice. Hezké však je, že jsou jednou z mála čtvrtí v Praze, u kterých se číslo obvodu nezměnilo. Pod Holešovice patří i Letenská pláň, tudíž i místní část Letná, která není samostatnou čtvrtí.
Dnes jsou Holešovice (včetně Letné) vyhledávanou rezidenční čtvrtí, nacházející se blízko centra. Kvalitní bydlení umocňují velké zelené plochy Letenských sadů i blízké Stromovky, ležící už na katastru Bubenče. Pro vlastní Holešovice na východ od železniční tratě v zákrutu Vltavy je typická zajímavá industriální architektura, v mnoha případech zdařile rekonstruovaná.
V Holešovicích na rozloze 4,69 km² žije 35.000 obyvatel.
1228 - první písemná zmínka
16. st. - odloučeny Holešovičky
1850 - společně s Bubny vytvářejí obec Hoůešovice- Bubny
1884 - připojeny ke královskému hlavnímu městu Praze jako VII. městská čtvrť
1960 - název zkrácen na Holešovice
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Náhledový obrázek
V době Karla IV. byly prudké letenské svahy směrem k Vltavě, jak bylo ostatně dobrým zvykem v celém okolí Prahy, osázené vinohrady. Kvalita vína, pěstovaného za každou cenu a jen kvůli nařízení císaře zřejmě neatakovala tehdejší přední vinařské příčky. Když totiž budoucí papež Pius II, ještě v hodnosti biskupa, navštívil v polovině 15.století Prahu, byl častován právě letenským vínem. Nu a teď si představte! Člověk ze slunné Itálie a navíc všeobecně považovaný za velkého znalce vína ochutná jakési letenské víno. Samozřejmě jinak to ani dopadnout nemohlo, než že biskup velmi tvrdě nešťastné víno zkritizoval. Už samotná barva se mu vůbec nezdála, a nepřejte si slyšet, co nastalo, když zdejší víno ochutnal. Takže zřejmě nenastala žádná obzvláštní škoda, když v důsledku válek, byly místní vinice zpustošeny a zanikly.
Sady vznikly ve čtyřicátých letech 19.století. To ještě v době, kdy byl českým místodržícím hrabě Karel Chotek, který pro Prahu udělal mnoho dobrého. Stačí jen vzpomenout na jiné sady nesoucí jeho jméno, či slavnou serpentinu vedoucí k těmto sadům z Klárova. Podstatného vylepšení se však Letenské sady dočkaly až o čtyřicet let později pod vedením zkušeného zahradního architekta Františka Thomayera, s jehož jménem jsme se už setkali v Parku Na Skalce na Smíchově.
Letenské sady v roce 1900
Podzim 2014
Celý park na Letné mohl být zničen a rozkrojen ve dví, kdyby se podařila realizace megalomanského plánu na průkop Letné ze začátku 20. století. Připomínkou tohoto nápadu je dodnes stoupání Čechova mostu směrem k letenskému svahu. To se naštěstí nerealizovalo, stejně jako uvažované zastavění Letenské pláně budovou parlamentu, což byl pro změnu hit první republiky, kdy architekti dlouhou dobu řešili, co na Letné postavit. Jeden funkcionalistický architekt se k tomu vyjádřil v tom smyslu, že nejlepší by bylo na Letné nepostavit vůbec nic, to že by bylo opravdové a nejčistší funkcionalistické řešení tohoto prostoru. Tak se naštěstí i stalo a můžeme se z toho radovat dodnes. Jak je vidět, i funkcionalisté mají někdy docela dobré nápady.
Dnes jsou Letenské sady chloubou celé Letné a Leteňáci rádi říkají: "Bydlím mezi dvěma parky - Stromovkou a Letenskými sady". Kromě toho sady slouží jako rekreační magnet pro celou Prahu - ať už na in-liny, na běhání, na Letní Letnou, vodění se s někým romanticky za ruce, posezení v zahradních restauracích s výhledem na Prahu po pracovním dni, na petanque, skating nebo jen na válení na trávě.
Začneme třeba od hořejšího konce Letenských sadů, od Chotkových sadů. Přijít můžeme od stejnojmenné tramvajové zastávky nebo to doběhnout z metra Hradčanská. Každopádně se dá dobře navázat na naši předchozí vycházku: Vilová čtvrť na hradebních baštách. Na baště svatého Jiří překročíme staré barokní hradby a dostaneme se z historické Prahy na území Prahy 7 - Holešovic. Po pravé straně nás upoutá vysoká cihlová zeď bašty svaté Máří Magdalény s Kramářovou vilou. Z této bašty se mezi léty 1891 a 1911 "střílelo poledne". Dva dělostřelci tu čekali, až na věží Klementina dá muž mávnutím praporkem znamení, že už je pravé poledne a pak vystřelili z děla. Všichni v Praze už to věděli a seřizovali si podle toho hodinky, řemeslníci všeho nechávali a šli na oběd. Celou atrakci pokazila až stavba Kramářovy vily v těchto končinách.
Bašta sv. Máří Mgdalény v podzimních mlhách. V ďolíku pod ní se vždy ke konci srpna koná cirkusový festival Letní Letná
Hned nad námi trůní, jako pagoda přenesená sem z Indie, exotická stavba Hanavského pavilónu. Ten stál původně na výstavišti v době Zemské Jubilejní výstavy v roce 1891, kde sloužil jako reklamní pavilón Komárovským železárnám knížete Hanavského. Jeho knížecí jasnost po skončení výstavy pavilón milostivě darovala královskému hlavnímu městu Praze. Takže milý pavilón byl rozebrán a potom zase složen na svém dnešním místě. Konstrukce pavilónu je litinová a je vyplněna zdivem a sklem. Stavba je sice historizující, ale jako by už oznamovala příchod nového stylu - secese. Dnes se zde nachází luxusní restaurant.
Od pavilónu samotného i z jeho okolí je krásný výhled na pražské mosty - dnes...
...i před sto lety, tenkrát ovšem ještě z Rudolfových sadů
Projdeme krátkou parkovou částí a za chvíli jsme na podstavci, na kterém kdysi stával od roku 1955 obrovitý Stalinův pomník.
Místo pomníku se dnes prohání skejtující mládež...
...nicméně i sám podstavec je impozantní - vysoký 15 metrů
O postavení největšího pomníku Josefa na světě byl mezi českými sochaři obrovský zájem, soutěž jich obeslalo celkem 54. V této tlačenici zvítězil návrh Myslbekova žáka sochaře Otakara Švece, k čemuž sekundoval architekt Jiří Štursa, kterému bylo umožněno se vyřádit alespoň na podstavci..
Stavba pomníku
Pomník to byl vskutku, vskutku velkolepý a svůj účel beze zbytku naplnil. Byl totiž dlouhý 22,5 metrů, vysoký 15,5 metrů a těžký byl 15 tisíc tun. Finanční náklady se vyšplhaly na 140 miliónů tehdejších korun, materiálu bylo dovezeno na 17 tisíc tun. Takže když už, tak už. My Češi jsme v těchto věcech vždy rádi papežštější papeže a v tomto případě jsme rozhodně nezklamali. Podařilo se nám vytvořit největší skupinové sousoší na světě a samozřejmě i největší Stalinovu sochu na světě - ani v Sovětském svazu neměli takovou. Pepík tam nebyl jen sám, stála za ním celá dlouhá "fronta na maso", jak se tehdy mezi lidmi říkalo. Ve frontě stáli společně pracující sovětští - dělník, vědec - mičurinec, kolchoznice, krasnoarmějec a českoslovenští - dělník, žena ze ze zemědělského sektoru, zlepšovatel a vojín.
Prostě to sochaři Švecovi a jeho ženě Vlastě, která mu s tím šest let pomáhala, dalo zabrat. Přitom to byl sochař zkušený, stavěl už pomník legionáře Josefa Jiřího Švece na Pohořelci a s Vlastou pracovali za první republiky také na pomníku T.G. Masaryka pro stejné místo. Na slavnostním odhalení supersochy ale autor chyběl, ještě předtím spáchal společně se svou ženou sebevraždu.....
Pomník dominoval celé Praze
Velký Pepík měl ale smůlu v tom, že u nás v českých zemích vždy všechno děláme až jako poslední, když už se nám zdá, že tím nic nezkazíme. Takže i Pepa přišel na řadu pozdě....jen rok před odhalením jeho vlastního kultu osobnosti. A tak musel už po sedmi letech pryč. Byl tak za pomoci 2.000 kilogramů trhavin vyhozen do povětří, přičemž celá akce byla náročným finančním i technickým problémem. Destrukce stála 4,5 miliónu tehdejších korun. Když se odstřeloval, nesmělo se fotit a dřevěné bednění mělo celou akci co nejvíc zamaskovat.
Odstřel pomníku*
Od kyvadla je možné si užívat hezkého výhledu do Pařížské třídy, v jejíž ose podstavec stojí
Pokračujeme parkem směrem k Letenskému zámečku a cestou si užíváme další nečekané výhledy na Prahu
Míjíme také několik sochařských děl
Socha oblázku
Tato socha sedící ženy se nápaditě nazývá Sedící žena a je dílem sochaře Jana Kodeta. Sem byla přemístěna v roce 1990 z Vojanových sadů
Nedaleko před Letenským zámečkem narazíme na historickou klubovnu tenisového klubu LTC Letná. Klubovna byla postavena podle návrhu Bohumíra Kozáka v roce 1926.
V meziválečném období klub náležel k nejprestižnějším v Československu a klubovna se stala místem schůzek společenských špiček. Mezi hráči byste našli Vlastu Buriana (který měl ovšem také kurt u své vlastní vily, článek bla bla) a na terase klubovny byste mohli zahlédnout prezidenta Masaryka.
Klub prosperoval. Snímek je z roku 1922.
A už jsme u památky, která dokonce ve světovém kontextu nemá obdoby, a sice u vůbec nejstaršího dochovaného kolotoče z roku 1892.
Kolotoč nejdříve stával na Královských Vinohradech u slavné výletní restaurace Kravín. Protože to tam bylo ale trochu z ruky, tak se majitel kolotoče pan Nebeský rozhodl přenést kolotoč na nějaké lukrativnější místo. To se mu podařilo nalézt o dva roky později, a to na Letné (která společně s Holešovicemi byla v té době už součástí Prahy) u konečné zastávky lanovky a navazující Křižíkovy elektrické dráhy do Stromovky. Hned vedle fungovala vyhlídková restaurace v Letenském zámečku. Lepší místo by věru těžko hledal, a že nepochybil, dokládá fakt, že tu kolotoč v letní sezóně fungoval více než sto let.
Letenský zámeček a pod ním našikmo v ůvozu probíhající lanová dráha na přelomu 19. a 20. století
Samozřejmě v nové době době to neměl chudák lehké. Tak mu na sté výročí přestěhování na Letnou ukradli původní orchestrion a zvon. Ty už se nepodařilo najít. O rok později prošel první rekonstrukcí. Od roku 2004 je jeho majitelem Národní muzeum a předpokládá se jeho kompletní rekonstrukce a restaurovaní do historické podoby.
Kolotoč je zajímavý tím, že, soudě podle velikosti figur, nebyl určen jen pro děti, ale používali ho i dospělí. Ještě na Vinohradech byl poháněn člověkem, který chudák pod podlahou musel chodit pořád dokola. Po přesunu na současné místo, ho sice poháněla také lidská síla, ale nešťastník už nemusel běhat pořád kolem dokola, nýbrž už jen točil klikou. Tuto usilovnou práci pod podlahou vymýtila až první republika, která nahradila sílu lidskou elektrickým pohonem. První republika vůbec inovovala! Původní lavice nahradila, dle potřeb té doby. Také čtyři autíčka přidala pro potěchu tehdejších dětí. Dvě autíčka plechová, dvě dřevěná, asi z důvodu zavděčit se všem. Co je zajímavé, nikdo nedokázal spočítat kolika vycpanými koňmi kolotoč disponuje, podle některých zdrojů je jich 18, podle jiného 21. Při takto vysokém počtu je to skutečně zvláštní. Pak se zkuste dopátrat historické pravdy :). Alespoň, že se všichni shodují, že vycpaniny koňů jsou plněné slámou a potažené pravou koňskou kůží navíc beze švů a oči prý mají skleněné. Koně Šemík a Blesk a klisny Flora a Poly jsou navíc vybaveny originálními sedly a otěžemi. To vše skrývá v útrobách původní neorenesanční pavilón, dnes zatažený roletami a čekající na své znovuzrození.
Světový rekordman**
Tak jako před sto lety, i dnes se těsně u kolotoče můžeme občerstvit a to nejen přímo v pavilónu Letenského zámečku, ale i v jeho okolí.
Samotný zámeček byl postaven v neorenesančním stylu evokujícím italskou předměstskou vilu. Návrh této elegantní a vzdušné stavby s arkádami a věžičkou nevypracoval v roce 1863 nikdo jiný než slovutný architekt Ignác Ullmann. Zámeček již od svého vzniku sloužil jako výletní restaurace.
Dnes celý komplex zámečku se zahradou i s okolím připomíná rozdělení služeb jako pro cestující v různých třídách na proslulém Titaniku.
Všem znaveným cestovatelům doporučuji, aby raději využili občerstvení u Letenského zámečku, protože další taková možnost v Letenských sadech - kdysi gastro hvězda na pražském nebi, už zhasla, ale o tom si povíme až později.
Nejprve obejdeme velikou svažitou louku se samostatně stojícími dřevinami, z jejíhož okraje si užijeme výhled na Štvanici a Žižkov...
... a pak už se ocitneme u aleje platanů javorolistých. Alej vytvořil proslulý a nám již dobře známý zahradní architekt František Thomayer, který koncepci parku pojal jako promenádní, kdy jsou jeho jednotlivé části propojené alejemi.
Na konci platanové aleje v nejnižší části sadů najdeme bohužel už bývalou restauraci Praha Expo 58. Tato budova svého času zapůsobila na světové výstavě v Bruselu jako zjevení a spolu s československým výstavním pavilónem získala Zlatou hvězdu a k tomu třináct dalších ocenění. Úspěch to byl tím víc překvapující, že to byla první výstava po válce, které se Československo účastnilo. Po letech stagnace a plácání se v historizujícím socialistickém realismu se znovu ohlašují ozvěny elegantních linií předválečného funkcionalismu. A možná ani nepřekvapí, že jeden z autorů ladné křivky budovy restaurace je Josef Hrubý, který se těsně před válkou proslavil nejmodernějším obchodním domem v zemi - Bílou Labutí. Byla projektována pro renomovanou firmu Brouk + Babka a vybavena takovými nevídanými vymoženostmi jako prvním eskalátorem v našich končinách.
Možná se budete ptát, jak je možné, že v roce 1956, kdy byla soutěž na výstavní pavilón na Světovou výstavu vyhlášena, bylo něco takového v době stále ještě doznívající sorely vůbec proveditelné. Projektanti prostě měli štěstí. Objevila se skulinka, a to jen proto, že vládnoucí soudruzi měli zrovna plně ruce práce s "mnohem důležitějšími" věcmi, a tak celou záležitost s výstavou jaksi pustili ze zřetele. Po otevření pavilónu a restaurace v Bruselu se nejprve zhrozili, že československá prezentace není vůbec pojata správně ideologicky. Po té ztuhli, a značně znervózněli, když zjistili, že kapitalistické sdělovací prostředky na ní pějí nadšené ódy. Nakonec se ale tehdejší ministr kultury Kopecký z ošemetné situace dostal tak, že tvůrcům udělil státní vyznamenání. A když už tak soudruzi měli svůj den dobrých nápadů, tak se rozhodli, že celou restauraci, tak jak je, včetně nádobí, skla, ubrousků a příborů, rozeberou a přemístí do Prahy, kde bude dál šířit slávu české gastronomie. A výstavní pavilon samořejmě také, ten potom umístili v Parku kultury a oddychu Julia Fučíka (dnešním výstavišti), kde sloužil, dokud mohl, různým výstavám a úspěšně chátral, až chudák při Všeobecné československé výstavě vyhořel. Tudíž je dnes jediným reprezentantem bruselského stylu právě tato bývalá restaurace, i když ani ona neskončila úplně nejradostněji.
Jeden z mnoha směrů výhledů od Expa 58
Restaurace, do které se neinvestovalo, se začínala pomalu opotřebovávat, ale skutečná rána přišla až v roce 1990, kdy v privatizačním nadšení prvních popřevratových let byla několikrát pronajata. Nájemníci ji však kupodivu nevyužívali, až celá budova začala rapidně celoplošně chátrat. Zmizely hliníkové rámy i veškeré autentické nádobí, příbory a další vnitřní vybavení. V hodině dvanácté, když už se zdálo, že nezbude jiné řešení než objekt demolovat, se podařilo najít investora a budovu přestavět na kancelářskou. Pozitivem tohoto řešení je, že se podařilo uchovat alespoň vnější původní podobu kdysi tak slavné stavby a uvnitř se podařilo zachránit ono proslulé vřetenovité schodiště s modrou mozaikou. Budova ale po změně své funkční náplně zesmutněla, a jako by se z ní vytratil veškerý život.
Do Letenských sadů přišel podzim a naše putování je u konce
Fotozdroj u oznacenych foto:*http://cs.wikipedia.org/wiki/Stalin%C5%AFv_pomn%C3%ADk#mediaviewer/File:Blowing_up_the_Stalin_Monument.jpg
**„Letenský kolotoč“ od Juan de Vojníkov – Vlastní dílo. Licencováno pod CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Letensk%C3%BD_koloto%C4%8D.JPG#mediaviewer/File:Letensk%C3%BD_koloto%C4%8D.JPG
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
jen do galerie
Žádné komentáře:
Okomentovat