Nový Svět je mnohými označován za nejmalebnější a nejkrásnější místo v Praze vůbec. To je samozřejmě věc názoru, ale co je pravda, že na rozdíl od přeplněných hradčanských ulic, kde už pro samé turisty žádnou památku ani nevidíte, natož abyste ji vnímali, Nový Svět většinou patří jen a jen vám, maximálně se tu mihnou jen nějací další osamělí jedinci. Nový Svět skrčený pod mohutnými barokními hradbami byl naštěstí vždy hodně stranou veškerého ruchu i moderních investic. Tak například tu svítili poslední plynové lampy v Praze, než je v roce 1985 převedly na elektřinu (úplně poslední byly pak mnohoramenné kandelábry v Loretánské a na Hradčanském náměstí). Ty dodávaly tomuto místu nenapodobitelnou atmosféru svým tajuplným syčením, obzvláště v zimě při padajících vločkách.
Plynový osmiramenný kandelábr v Loretánské
Nový Svět proslul jako bydliště tajemných osobností, jako byl dánský hvězdopravec Tycho de Brahe, ale i mnozí výtvarníci, režiséři, spisovatelé a bohémové. Takže představuje takový pražský Montmarte, dokonce pitoresknější než pařížský originál... Nový Svět lákal už v 19. stoleletí, kdy ho popsal Jan Neruda a děj jednoho svého romaneta sem umístíl Jakub Arbes.
Do malé čtvrtičky Nový Svět počítáme samotnou stejnojmennou uličku, dále potom Černínskou uličku sevřenou vysokými zdmi zahrad Černínského paláce a přísně uzavřeného, tajuplného Kapucínského kláštera. Doleva z Černínské odbočuje směrem na bývalé hradby kraťoučká miniulička Na Náspu. Patří sem i křivolaká Kapucínská ulička, která vstupuje do Nového Světa vidlicovitě rozkročena hned dvěma svými konci. Na jednom z nich se nacházela i brána oddělující Nový Svět od zbytku Hradčan, zbořená v roce 1899 .
V těchto místech stávala Novosvětská brána
Tato nejzapomenutější část Hradčan se nazývá Nový Svět z toho důvodu, že se nalézala mimo území města Hradčan, založeného okolo roku 1320. Toto tzv. předpolí Pražského hradu založil původně nejvyšší pražský purkrabí Hynek Berka z Dubé. Jedná se vlastně o bývalé hradčanské předměstí, které začalo vznikat přibližně v polovině 14. století a po roce 1360 bylo zahrnuto do hradčanských hradeb. Ulička nový Svět kopíruje původní cestu podél potoka Brusnice, která těmito místy vedla k osadě Střešovice.
Přestože se jednalo spíše o čtvrť chudiny, mnozí vysoce postavení lidé využli příležitosti být nablízko Pražskému hradu. Zdejší zástavbu téměř zničil požár v době husitských válek v roce 1420 a po obnově Nový Svět vyhořel znovu při nejděsivějším požáru, který postihl celou Malou Stranu a Hradčany v roce 1541. Rozvoj přineslo zejména 16. až 18. století, kdy se zástavba rozrostla až do Jeleního příkopu a po požáru se obnovené domky rozšířily i do jeho horní části, která byla zavezena stavební sutí.
Ponejprv byly zdejší domky obývány lidmi vázanými služebními povinnostmi na hradě. Později byly zdejší domky obývány převážně chudinou, což platilo hlavně pro období první republiky. Nouze, nezaměstnanost a hlad byly v těchto místech všudypřítomným hostem. V malinkých místnostech se tísnily mnohapočetné chudé rodiny. Tak kromě rodičů v posteli tu spávalo mezi mračnem švábů v hadrech na zemi třeba i osm až deset dětí. Stávalo se, že hned vedle nich vykukovaly zpod hrubé přikřívky dvoje páry nohou, tam spala nejstarší dcera se svým milým. Protože v těsných světnicích nebylo k hnutí, přenášel se za hezkého počasí veškerý místní život do ulic a přilehlých dvorečků. Mezi domky navíc vysely šňůry zatížené prádlem, takže zdejší kolorit silně připomínal italské uličky. Toto místo bylo proto již tenkrát často vyhledáváno filmaři a nejinak je tomu pro jeho malebnost i dnes.
Pohled na Nový Svět a okolí (z roku 1899) se za více než sto let vůbec nezměnil. Snad jedině k lepšímu, zmizel totiž vysoký komín (dole), kdy se zřejmě jednalo o malou továrničku, což si v těchto místech dnes už vůbec neumíme představit
...a dnes
Pojďme se ponořit do uliček Nového Světa a seznámit se podrobněji s jejich domky a obyvateli. K tomu nám pomůže mapka.
Říká se, že Nový Svět je nezlatější z celé Prahy, což je dáno tím, že jeho obyvatelé majíc hluboko do kapsy, snažily se to vynahradit zlatými názvy svých domů. Jak totiž dále uvidíme skoro každý dům má ve svém jménu slovo zlatý.
Zlatý Nový Svět
Naši vycházku začneme v Černínské ulici ve směru od Loretánského náměstí mezi vysokými zdmi. Po pravé straně je to pro obyčejné oči nepřístupný areál Kapucínského kláštera, založeného zde už v roce 1600, kdy sem kapucíni přišli na pozvání Rudolfa II. dokonce dříve než do Vídně, protože Praha byla v té době císařským sídelním městem. Po levé straně zeď ohraničuje nádhernou barokní zahradu Černínského paláce, která je veřejnosti přístupná. Po chvíli se po levé straně objeví kraťoučká ulička Na Náspu, která vede přímo na bývalé barokní hradby v Keplerově ulici. V celé uličce je vlastně jen jeden dům a to č.2, ve kterém bydlel Karel Kachyňa, režisér takových filmů jako Král Šumavy, Lásky mezi kapkami deště, Sestřičky, Smrt Krásných srnců a mnohých dalších.
Ulička Na Náspu s jediným domkem
Pokračujeme dolů Černínskou uličkou, dlážděnou zde opravdovými hrbolatými "kočičími hlavami".
Po levé straně nás zaujme socha sv. Jana Nepomuckého která patří k domku č.5, s galerií a malým balkónkem v patře s dřevěným zábradlím na kterém je ještě soška.
Sousední přízemní domek s malými pitosreskními vikýřky nemá ani své vlastní číslo a je zřejmě jen odnoží následujícího klasicistního domu č.7. U Zlatého bažanta, jak si můžme všimnout na krásně provedeném domovním znamení.
Na protější straně ulice v domě č.2a žil a měl svůj první pražský ateliér malíř Jan Zrzavý. Jeho posledním majitelem byl Filmový režisér Ivo Novák, který se proslavil díly Léto s kovbojem a Fešák Hubert. A už se dostáváme na jakési malé náměstíčko tvořené rozšířenou Černínskou ulici na křižovatce s uličkou Nový svět.
Na levé straně se tyčí mohutná zeď barokních hradeb, které nám připomínají, že v těchto místech končívala historická Praha.
Naši pozornost bezpochyby zaujme roubená chaloupka č.10 se šindelovou střechou v čele. Je až neuvěřitelné, že pár kroků od Pražského hradu se dá najít takovéto venkovské přízemní stavení. Jedná se o jediný zachovalý roubený dům v historickém jádru Prahy. Sluje U Raka, a to z toho důvodu, že v těchto místech kdysi protékal a dosud protéká potok Brusnice, který je dnes bohužel v těchto místech zatrubněn, takže z něj moc neuvidíme. V dobách, kdy ještě směle tekl po povrchu, měl své koryto právě v místech dvora roubeného domku. A protože se v něm vyskytovalo množství raků, tak dům získal své pojmenování.
V roce 1739 si v místech dnešní chaloupky koupil obecní pozemek řezník Somonides s úmyslem vystavět zde stáje pro jateční dobytek. Ve druhé polovině 18. století k němu další majitel Libický postavil druhý dům a stáje byly změněny na byty.
S tímto domem je úzce spojeno jméno spisovatele Jakuba Arbese. V jednom z malikatých bytů totiž žila chudá švadlenka Josefina Rabochová a ta se celým svým srdcem zamilovala právě do Arbese. Ten si ale chtěl spíš jen užít, o žádném vážném vztahu s dosti prostým děvčetem neuvažoval, na veřejnosti se s ní neukazoval a styděl se za ní. Situace se ale radikálně změnila. Milá Josefína otěhotněla a Jakub Arbes se k celé situaci postavil jako chlap. Už týden po narození dcery Marie se s Josefínou oženil. Malá Marie sice krátce na to umírá, ale brzy se jim narodily další děti a manželství
to bylo moc a moc šťastné.
Jakub Arbes si tento kout Nového Svěra natolik zamiloval, že do domu U Raka umístil děj romaneta Zázračná Madona. Hrdinka romaneta se chce zalíbit svému manželovi, který si ji vůbec nevšímá a pro nějž je jeho jediným ženským ideálem Madona od Murilla. Začne proto v malých dávkách konzumovat otrušík a poté neuvěřitelně zkrásní, až dosáhne podoby Madony na obraze. Teprve pak si jí manžel všimne, ale už je pozdě, nebohá žena umírá na otravu.
Dům U Raka má vůbec zajímavou historii a ne vždy svým obyvatelům jen štěstí přinášel. Ve druhé polovině minulého století si jej v dobré víře koupili dva nerozluční přátelé spisovatelé Arnošt Lustig a Ota Pavel. Ani jednomu však roubená chaloupka mnoho radosti nepřinesla. Arnošt Lustig v roce 1968 volí emigraci. Ota Pavel trpí hlubokou duševní poruchou a v roce 1973 umírá na infarkt.
Nová historie pro dům začíná v roce 1987, kdy ho kupuje výtvarník a fotograf Alexandr Paul a z gruntu ho přestavuje. Na začátku devadesátých let ale dřevěnou chalupu napadá dřevomorka. Ve spolupráci s památkáři je proto postavena replika původní roubenky. Dnes Rak nabízí romantické ubytování. Vynikající medaliér André Vicha vytvořil tři drobné kamenné kašny. Jedna z nich je přímo na ulici před domkem a dvě zbývající ve dvoře. Vše je doplněno mnoha zajímavostmi vyrobených ze dřeva a kamene.
Atmosféru Raka vhodně dotváří naskládané dřív
V čele náměstíčka určitě zaujme minidomeček č.6, který má jen jedno okno, ale žádné dveře, jen naznačený rám v omítce. Do domu se vchází z většího přilehlého domu z Černínské, označeného také číslem 6. Ten minidomeček je vlastně jen jeho odnož.
A aby toho nebylo málo, máme tu na jednom místě další šestku a sice hned na protějším rohu. Proč už třetí 6? To proto, že tenhle dům se už počítá pod vlastní uličku Nový Svět, jak nás může přesvědčit kromě nové uliční cedule i dochované staré malované německo-české značení z 18. století "Neuwelt-gasse" - Na novém Světě.
A když už jsme se ocitli na hlavní novosvětské uličce užijme si "kulometnou palbu " celé řady "zlatých " domů. Ten první, po pravé straně č.27 U Zlatého slunce, byl domovem filmaři a výtvarníkovi Janu Švankmajerovi, který se tu v sedmdesátých letech scházel s hercem Janem třískou, jež se později při své emigraci dostal do Nového Světa za velkou louží. Se svým dalším sousedem, který bydlel, jak jetě uvidíme o pár domů dál, Jindřichem Polákem se nesetkávali jen v uličkách Nového světa, ale i jako pracovní kolegové. Švankmajer vytvořil známé amarouny v Polákově seriálu Návštěvníci.
Název u Zlatého pluhu mají hned další dva sousedící domy č.25 a 23. Původně jeden dům ve stylu jdnoduchého baroka ze šedesátých let 17.století byl totiž v roce 1804 rozdělen na dva. V domě bydlel houslista Jan Ondříček, kterému se v tomto domě narodil syn František, budoucí slavný houslový virtuóz. Tuto událost připomíná i pamětní deska na domě č.25.
Na protější severní straně je klasicistní dům U (tentokrát výjimečně ne u zlatého, ale) Zeleného křížku, Vedle to však napravuje snad nejzajímavější dům na Novém světě - správně zlatě nazvaný U Zlaté hvězdy. Své domovní znamení má přímo i na domě, což je v těchto končinách spíš výjimka. Oba vznikly nejspíš podle návrhu Ignáce Palliardiho. Dům U Zlaté hvězdy se schody na malou pavláčku vypadá jako z pohádky. Míchá se v něm v lahodném koktejlu baroko i klasicimus. Jednopatrový přístavek z pravé strany (opět jak je na Novém Světě častým zvykem bez čísla, protože patří k Zlaté hvězdě) postavil guvernant Charles Thiery de Rembau.
Na pravé straně odzadu - U Zeleného Křížku (žlutý), U Zlaté Hvězdy (s pavlačí) a vepředu přístavek
V přízemí Zlaté Hvzdy je roztomilá a útulná kavárnička, z jejíhož francouzského okna je vidět do horního Jeleního příkopu s potokem Brusnice.
Protože už na této straně uličky žádné další domky nejsou, nezbývá nám, než se věnovat straně jižní, kde na nás čeká na první pohled nenápadný dům č. 21, (opět výjimečně, ale slibuji, že už skoro naposledy pojmenovaný nikoli zlatě) U Bílého lva.
V domě U Bílého lva je nad vedlejšími dveřmi staré jízdní kolo a ještě jedno větší uvnitř
Zvenčí běžný, uvnitř skrývá tajemství....kterému jsem trochu mohl nahlédnout pod pokličku. To bylo tak - když jsem připravoval tuto procházku, tak jsem narazil na jednu starší dámu, která právě vycházela ze zarostlých dveří uvedeného domu...
Navázal jsem s dotyčnou dámou kontakt a ona mi umožnila navštívit zákulisí domu.
Za ohradní zdí se skývá malebný dvorek s pavlačovým domkem
Dvoru dominuje starobylá hluboká studna
Byl jsem upozorněn, že v rohu se nachází tajná chodba, která prý vede do přilehlého kapucínského kláštera
Pitoreskní dům nalákal ve druhé polovině 20. století k bydlení dvě velmi svérázné osobnosti. V šedesátých letech tu míval ateliér pozdější ředitel národní galerie Milan Knížák, kterého tu navštívil bohémský americký beatník, básník, král přažekého majálesu 1965 Allen Ginsberg. V sedmdesátých letech se do Zlatého beránka přistěhoval "nejslavnější pražský kýčař" všech dob malíř Miloš Kurovský. Svérázně upřímného malíře, který se nikterak netajil se svými politickými názory, neměl komunistický režim v oblibě a tak mu zakázal vystavovat na oficiálních výstavách. Kurovský si s tím však poradil po svém, v prvním patře u Beránka se ubytoval a celý přízemní prostor věnoval své umělecké tvorbě. V první místnosti vlevo od vchodových dveří měl ateliér, kde za oknem sedával u stolu a pracoval, v dalších dvou místnostech pak obrazy vystavoval, takže kolemjdoucí mohli skrz okna dobře vidět fantastické krajinky z jiných planet se zapadajícím sluncem a roztodivné příšery i éterické ženské postavy. Za teplých dnů si pak Miloš Kurovský rozkládal své náčíní a maloval přímo uprostřed uličky.
Vpředu Zlatý beránek, následuje poměrně úzký dům č.17 zvaný U Zlatého (někdy též U Bílého) čápa (s paní u okna), dále č.15 U Zlatého keře a č.13 U Zlatého stromu
V domě č.13 U Zlatého stromu a ve vedlejším č.11 bydlel filmový scénárista, režisér a tvůrce známého pana Tau Jindřich Polák. Následuje dům č.9 U sv. Michala, naproti němuž jsou vchody do Jeleního příkopu k potoku Brusnici. Ten první vchod vede na dětské hřiště za zdí a ten druhý na letní scénu divadla Ungelt.
Monumentálním měřítkem se okolní zástavbě vymyká barokní vila č.7 (někdy též zvaná Šmicerovský dům) U Zlatého žaludu, stojí ve vidlici dvou konců Kapucínské uličky. Na základech staršího domu ji nechal v roce 1707 postavit proslulý architekt Jan Blažej Santini (pro něhož tu pracoval Tomáš Haffenecker) pro rodinu svého bratra štukatéra Františka Santiniho.
U Zlatého žaludu, za ním u Zlatého hroznu
V místech vyústění druhého chapadla Kapucínské ulice stávala Novosvětská brána, která oddělovala Nový Svět od Hradčan. Dominantou celé uličky Nový svět je dvoupatrový raně barokní dům U Zlatého (též Modrého) hroznu. č.5. s nárožním arkýřem. Žil zde klavírista hudební skladatel Rudolf Friml. Do jeho sestry Zdeny se zamiloval, za ní sem docházel a později se s ní oženil Karel Hašler.
Tento malý měšťanský palác byl postaven v roce 1694 hradčanským občanem Abrahamem Unkofferem na místě dřívější středověké zástavby, která utrpěla velké škody za třicetileté války, hlavně při švédském obležení Prahy. Unkoffer nechal stavbu vyzdobit freskami, malovanými stropy a benátskými zrcadly.
Historie domu U Zlaté hrušky (nebo také U Abraháma) č.3 zasahuje až do středověku. Dnešní vzhled domu je ale dán barokními úpravami z 19. století.V té době už bylo baroko retro, takže se jedná o značně kreativní tvary spíš ve stylu selského baroka, kdy některé rostlinné motivy bychom mohli směle zařadit do secese. Takže s trochou nadhledu bychom mohli říci, že se jedná o první secesní dům v Praze, a kdo ví, možná i v Evropě:). Při pohledu na ceny na jídelním lístku zdejší luxusní restaurace lze dnes jen těžko uvěřit, že se na tomto místě za první republiky nacházela špeluňka velmi pochybné pověsti - něco na způsob legendární Jedové chýše. Naproti domu za zdí se ještě nalézá letní část restaurace.
Naše putování ukončíme u historicky nejslavnějšího domu na novém Světe U Zlatého noha č.1. V roce 1600, v době, kdy na pozvání císaře Rudolfa II., přijel do Prahy slavný dánský hvězdář Tycho de Brahe, tu totiž býval stejnojmenný hostinec, a věhlasný astronom, astrolog a alchymista v něm nějaký čas přebýval, než se přestěhoval do domu na Pohořelci. Hvězdář to byl profesionální a velmi dobře popsal planetární sýstém, přičemž se dopustil jen takové té běžné chyby, že Země neobíhá kolem Slunce, ale naopak.. Zajímavá pověst se také váže k jeho smrti. Prý mu praskl močový měchýř na hostině za přítomnosti císaře, protože si nedovolil odejít. Druhá verze říká, že se tak zakoukal při pozorování zatmění Slunce, že skončil obdobně. To je však jen pověst, lékařsky je dokázáno, že něco takového prostě není možné. Podle historických zdrojů se rozestonal po hostině u Petra Voka následkem nezměrného popíjení. Když se vrátil domů, trpěl ukrutnými bolestmi, nemohl močit a zemřel po necelých dvou týdnech. Někteří vědci se domnívají, že následkem selhání ledvin.
Domy U Zlatého noha, U Zlaté hrušky a U Zlatého hroznu
Tycho de Brahe byl pochován v Týnském chrámu. Při jeho exhumaci v roce 1901 se z vousů a vlasů zjistilo, že mohl být otráven, neboť prý jeho ostatky obsahovaly nadměrné množství rtuti. Při další exhumaci, provedené v roce 2010 na žádost Dánského království jejich vědci se ale zjistilo, že množství rtuti v jeho těle nepřesahovalo obvyklé hodnoty.
Na rozloučenou - historická uliční cedule ještě z dob, kdy Hradčany bývaly čtvrtou pražskou čtvrtí
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------jen do galerie
