**Vinohradské veduty

NAHLEDOVY OBRAZEK - asi ten tvuj z Francouzsky, jestli je tam vidět hrad nebo to zvaz a prohod

Tentokrát se podíváme na Vinohrady v poněkud širším náhledu. Katastr Královských Vinohrad tvořilo totiž původně i území dnešního Žižkova. Možná, že jste si všimli, že v průhledu mnohých hlavních ulic jako je Francouzská a Seifertova je krásně vidět Pražský hrad. V některých publikacích jsem dokonce četl, že prý to naši předkové při výstavbě Královských Vinohrad tak zamýšleli.



Skutečnost je však daleko prozaičtější. Využili se pouze bývalé staré cesty, které zde už existovali dávno před vznikem nových předměstí. Před rokem 1800 pak byly doplněny Wimmerovými sady, či spíš Wimmerovými promenádami, což byl grandiózní projekt přebudování tehdejších Viničních hor na systém ucelených promenád o několika řadách stromů, které se už tenkrát křížily v dnešní oblasti náměstí Míru. Nu a tehdejší promenády byly zakončeny pohledy, nebo jak se tenkrát říkalo vedutami na město s dominantou v čele.. 




Když potom později vzniklo samostatné město Královské Vinohrady, byl jejich uliční půdorys, který vycházel z již existujících alejí, doplněn jako radiálně-okružní, neboli vějířovitý systém ulic. To je nejlépe vidět na leteckém pohledu.

*Tajemství vyšehradské skály

K žádnému místu v Praze a v celých Českých zemích se neváže tolik pověstí a dohadů jako k Vyšehradu. Vyšehradská skála je prý navíc provrtána obrovským množstvím různých chodeb a podzemních prostorů, kam dosud ještě nikdo nepronikl.

Toto, dnešním očím skryté podzemí, vzniklo ještě v románských a gotických dobách před vypleněním Vyšehradu husitskými vojsky v roce 1420. Tehdy totiž na příkré skále chránící Prahu od jihu stávalo celé pyšné středověké město se spoustou věží a věžiček, ať už obranných anebo zdobících zdejší tři veliké chrámy, několik kaplí a obrovský královský palác. K tomu všemu se tu nacházely ještě nádherné kanovnické domy a velké množství domů měšťanských. To vše husité zdevastovali, vyplenili a rozvalili až do základů.... to bezesporu, ale nezasáhli už podzemní prostory, ať už sklepy, kostelní krypty nebo tajné únikové chodby. Vše je v podzemí prý stále skryto a čeká na své objevení. To potvrzují i senzibilové a psychotronici, kteří energii vyzařující z podzemních prostor cítí a s její pomocí jsou schopni identifikovat podzemní prostory včetně jejich polohy a šířky. Jejich údaje se nezávisle na sobě podivuhodně shodují. Prý se v těchto identifikovaných prostorách nachází i poklad se zlatými předměty a šperky a také ostatky nějakého panovníka z doby románské... Snad nám to budoucnost jednou prozradí....

Na první pohled skála neprozrazuje, co ukrývá...

 ...jen si myslíme, že jsou tam hezké výhledy...

...a odpočívající slečna netuší na čem možná leží

**Nešťastné Komenského náměstí na Žižkově

Náhledový obrázek

V roce 1973 rozhodl tehdejší Národní výbor hl.m. Prahy o zbourání skoro celého prý chatrného Žižkova. Zůstat stát měl jen kostel, radnice, budovy škol a několik roháků. Město přestalo do oprav domů na Žižkově investovat a činžáky tak začaly opravdu chátrat. A to bylo právě to, co představitelé minulého režimu očekávali. Teď mohli argumentovat, že tuto kapitalistickou veteš je třeba odstranit a nahradit novou socialistickou výstavbou s moderními byty. Bourání Žižkova se mělo dít po etapách. Jako první etapa k likvidaci nebyla kupodivu určena oblast skutečně nejstarších a špatných jednopatrových domů na Husitské ulici v blízkosti Tachovského náměstí, což by se ještě dalo pochopit, ale bloky domů v okolí Komenského náměstí, kde byly novější a poměrně kvalitní, někdy i velmi dobře stavěné čtyřpatrové činžáky z počátku 20. století. Naštěstí pak režimu včas došly peníze a další etapa, by se zřejmě i bez revoluce v roce 1989 asi nerealizovala. Však tam proluka bez paneláku zeje u Koněvovy ulice dodnes.

Šedivé paneláky uprostřed starého barevného Žižkova

 Zajímavý je příběh školy na Komenského náměstí. ta měla podle původních plánů zůstat sice zachována, ale v průběhu výstvby okolních paneláků byla natolik zdevastována, že se začalo uvažovat o její náhradě moderní budovou. Tady naštěstí včas zasáhla změna režimu a školu se podařilo zachránit a tak zůstává jako jediná stará na panelákovém Komenského náměstí.

Škola na Komenského náměstí v roce 1917

*Klukovice

náhledový obrázek


Klukovice jsou malá ves. Ale zároveň je to "tradiční pražská ves", protože byla připojena k Praze už v roce 1922, a to společně s Hlubočepy, jejichž je součástí. Klukovice si dlouho zachovávaly svůj izolovaný vesnický charakter. Až v posledních letech se sídliště Barrandov rozšířilo k prvním klukovickým domkům a ves stavebně srostla s Prahou.

Atmosféra vinné révy a kamenných zídek nás přenese někam na Balkán

Vycházku do Klukovic doporučuji spojit s vycházkou do Prokopského údolí a starých Hlubočep.

Ves je to původem středověká. První zmínka o ní, respektive o dvoru je z roku 1342, takže ji mohl klidně navštěvovat i Karel IV., což sice není doloženo, ale něco s královským dvorem měly přeci jen společného. Patřily totiž úřadu královského číšníka, respektive dvorním královským šenkům. Název vsi je však zřejmě starší a vznikl podle jména majitele. Potom se v držení Klukovic vystřídala řada různých vlastníků, až ji po třiceileté válce získávají jezuité.

Dúm vpravo čp. 312  je ve štítě směrem do návsi datován rokem 1909

Historicky nejzajímavější a nejvýznamnější stavbou v Klukovicích je starobylý mlýn v Prokopském  údolí s vícero pojmenovánimi - Horův, Dalejský, Klukovický. Mlýn založil nejvyšší kancléř a purkrabí Adam II. z Hradce roku 1588. Stavba mlýna ale neprobíhala bez problémů. Majiteli klukovického dvora Matěji Klukovskému kdoví proč mlýn nebyl po vůli, a tak výstavbu mlýna kazil jak mohl a nakonec zde pracující dělníky rozehnal. Matěj je posléze v dochovaných písemnostech zmiňován jako vítěz soudního řízení o mlýn.

Lépe už pochodil jakýsi Jan Hoffman, který v roce 1604 zakupuje trosky, jež tu po rozestavěné budově zůstaly, včetně nářadí kolem tu různě dělnictvem ponechaným a pohozeným, jak v úprku před Matějem prchali. Jan už zřejmě tolik nevadil, neboť mu již nebylo ve stavbě mlýna bráněno a tak se mu podařilo stavbu Léta Páně 1617 završiti.  Mlýn to byl krásný, zbudovaný v právě odcházejícím slohu renesančním. A navíc bohatý, neboť měl k dispozici dvě mlýnská kola. Původní patrová budova, kdysi opatřená sgrafity, se sice dochovala, ale v tak zuboženém stavu, že už nejen nerozezáme sgrafita, ale brzy už zřejmě i budovu jako takovou.

Strašidelný mlýn jak z pohádky, ale smutné...

Roku 1825 získává mlýn Jan Hora, jehož rodu potom náleží až do poloviny 20. století, Mlýn proto získává mimo jiné i název Horův. Horovi mlýn ke konci 19. století přestavují a rozšiřují, v té době vzniká i stodola, která byla v době socialismu přestavěna na byty. Jako dobrý vtip nám při dnešním pohledu na mlýn může připadat fakt, že je už od 1964 chráněn jako kulturní památka. Roku 2003 byla majitelům udělena jedna z negativních cen Bestia Triumphans za dlouhodobé záměrné poškozování památky.

V 18.století měly Klukovice celkem čtyři stavení, a sice zemanovský dvůr, mlýn a dvě chalupy, ke kterým přibyla ještě obecní pastouška.Ves v té době patřila školou pod Butovice a farností pod Jinonice. Při vzniku obecního zřízení v roce 1850 byly ale Klukovice zařazeny pod Hlupočepy. Ves se ke konci 19, století rozšířila na 21 domů se 130 obyvateli a po připojení k Praze za první republiky měla až 30 domů. Ulice tu dlouho nebyly pojmenovány, takže do adresy se prostě psávalo Klukovice a číslo popisné. Názvy ulic byly zavedeny až v roce 1988, ale dodnes tu nenajdete žádná orientační čísla, jen ta popisná.

Ve starém zemanovském dvoře čp. 308 stojícím na vysokém ostrohu se dnes ukrývá restaurace Černý kohout

Staré zemědělské stroje na dvoře Černého kohouta

Dům čp.304 má dochované klasicistní jádro z konce 18.století a i krásnou klasicistní bránu

Dům čp. 302 je druhým (po mlýnu, a na rozdíl od něj obydleným), památkově chráněným domem v Klukovicích, uvnitř byste našli klasicitní valenou klenbu a silné zdi

To, že byly Klukovice oblíbenou zastávkou při výletch do Prokopského ůdolí už na začátku 20. století, dosvědčuje i budova bývalého hostince U Kosů s datací 1909 ve štítě a s dodnes znatelnou velkoryse koncipovanou zahradní restaurací s prosklenou verandou. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

jen do galerie

**Zázračně dvakrát zachráněná Kazanka

Tradici pěstování vína na slunných a vyhřátých trojských svazích připomíná moje oblíbená usedlost zvaná Kazanka. Původní viniční hospodářství s lisem bylo přestavěno ve 2. polovině 17.století na barokní usedlost s mansardovou střechou. Střední část je patrová se sochou svatého Václava v nice, na ní navazují dvě přízemní křídla. Hospodářské budovy zanikly a demolice hrozila i obytné budově, kterou se naštěstí podařilo zachránit pět minut po dvanácté, když už byla ve stavu ruiny. A světe div se, stalo se to ještě za minulého režimu v letech 1988-1990. Interiéry a zahrada pak byly rekonstruovány už v nových poměrech v roce 1996.

Tím ovšem trápení Kazanky neskončilo. V roce 2002 přišla pětsetletá povodeň a zdevastovala celé přízemí s krásně klenutými stropy.  Usedlost má ale naštěstí velice pevné zdi, dole se rozšiřující, kdy je vidět, že naši předkové počítali se vším. Podobně stavěné jsou i ostatní usedlosti v Troji blízko řeky. Takže budova jako taková nebyla staticky narušena a dnes už žádné stopy po povodni na ní nenajdete, kromě značky na pravém křídle, která ukazuje kam až voda dosahovala. Označení výšky hladiny vody je dobře rozeznatelné i na obrázku.

**Ztracená varta

Náhledový obrázek

Už první pohled na starou fotografii tohoto úžasného zámečku v Libni mne fascinoval. Škoda, že se z něj nezachovalo více než jen název hostince Na Ztracené vartě v ulici Na Vartě. A to přitom samotný letohrádek nestával přímo nad dnešním hostincem, jak jsem se původně domníval, ale až v ulici s neméně přitažlivým názvem Čertův Vršek, odbočující z ulice Na Stráži, která svým jménem rovněž Vartu připomíná. Letohrádek byl častěji než Ztracená varta nazýván Šilboch, což vzniklo zkomoleném německého slova Schildwache, znamenající voják na stráži (proto ulice Na Stráži).

Ztracená varta rok před zbouráním v roce 1899

Tento nevšední zámeček si postavil na skalce zvané Čertův Vršek ve 2.polovině 18.století František Ferdinand Hilbert. Ale to by bylo moc všední. Pověst šeptaná velmi potichu mezi místními obyvateli praví, že zámeček postavila jedna lidská duše, která se za to nechala upsat ďáblu. Ale pravým Libeňákům, pyšným na svou čtvrť samozřejmě jedna legenda nestačí a tak si přidali ještě jednu. Za pruského obléhání v roce 1757 tu ustupující pruská vojska zapomněla hlídkujícího pruského vojáka na vartě. Do něj se zamilovala místní libeňská Madlenka, a aby se mohli vzít, tak libeňský klempíř vyrobil hlídající vojáka plechového, který toho opravdového na stráži nahradil. Ještě dlouho to pak připomínal malovaný plechový voják na zdi terasy, jak je patrné i na úvodním obrázku.

Zajímavé také je, že se v tomto zámečku objevil první vánoční stromek v Praze. Příchozím jej za všeobecného nadšeného obdivu ukazoval v roce 1812 tehdejší majitel Ztracené varty Johann Carl Liebich, ředitel stavovského divadla. Jeho pozvání k pobytu na Šilbochu často využíval i hudební skladatel Carl Maria von Weber, který napsal i valčík pro zde pořádaný karneval.

Zámeček byl bohužel v roce 1900 i s přilehlými hospodářskými budovami zbourán a skála na Čertově vršku byla srovnána se zemí. To víte, i tehdejší "developeři" chtěli získat nové pozemky pro své projekty. Na obrázku z roku 1900 vidíte hospodářské budovy patřící k zámečku těsně před zbořením, když už se na ně tlačí nové činžáky v jejich těsném sousedství .

*Grand hotel Evropa

Náhledový obrázek

Využil jsem krásné a poslední příležitosti vidět a zdokumentovat tradiční Grandhotel Evropa v původní podobě ještě před přestavbou při expozici Designbloku v říjnu 2014.

Zvláštní a pro dnešní dobu typické je, že ve všech povídáních o tomto hotelu a jeho bývalé slávě najdete všude jen samá superlativa ve smyslu, že se v době první republiky jednalo o jeden z nejluxusnějších hotelů ve střední Evropě a že udával tón luxusnímu hotelnictví a míval jednu z nejproslulejších gastronomií v Praze.



Nu, zní to pro naše uši jistě lahodně, ale podívejme se pravdě trochu na zoubek. Dokud nebyl v Praze v roce 1932 otevřen hotel Alcron, skutečně první a jediný hotel v Praze na evropské úrovni, který oplýval (pro Prahu!) i takovou vymožeností, jako koupelnou a WC u každého pokoje, tak Praha byla známá jako město, kde se nocuje velmi špatně a tak například cizincům cestujícím z Vídně do Berlína se doporučovalo vydržet až do cíle a v Praze se o ubytování vůbec nepokoušet. V té době se pro srovnání dnešní Grandhotel Evropa "chlubil" tekoucí teplou vodou (!), což stačilo tak v rámci Československa.

Tekoucí teplá a studená voda na pokoji, všímněte si kouhotků na umyvadle- zvlášť pro teplou a studenou vodu, ta se "mixovala" ne v baterii, ale až v umyvadle - zde pokojík v mansardě, určený buď pro nejchudší hosty nebo pro ubytování personálu

"Luxus" hotelu dokládá koneckonců i jeho stav těsně před uzavřením, kdy byl zařazen do kategorie 2*, což je ovšem ještě hodně nadhodnocené, neboť část pokojů měla příslušenství na chodbě, což odpovídá jedné jediné *. Navíc všechny pokoje byly velmi malé a úsporné. Upřímně tedy, připravovaná rekonstrukce hotelu je dnes víc než potřebná, i když tím interiér hotelu bohužel ztratí punc starobylosti a autenticity.

Společná koupelna na chodbě

To, že hotel neodpovídal evropské úrovni v ubytování, ovšem neznamená, že se nejedná o jednu z nejhezčích secesních staveb v Praze s velmi propracovanou uměleckou výzdobou interiérů. Chvála také patřila jeho vyhlášené gastronomii, jak se ještě dozvíme. Pravdou také je, že se prvorepublikový hoteliér Šroubek snažil nabídnout nejvyšší možnou kvalitu v rámci možností, které mu na tu dobu vnitřním pojetím již zastaralá budova s limitujícím prostorem poskytovala. 

I lepší pokoje měly velmi omezenou plochu, která byla využita účelně a beze zbytku nábytkem vyřezávaným na míru

Krásný secesní skvost nezboural a nenahradil novým funkcionalistickým, i když jistě mohl. Snažil se zřejmě preferovat autentické prostředí před moderní vybaveností, ale i tak technicky vylepšoval co bylo možné. Hotel zřejmě v podmínkách třicátých let nešel rekonstruovat tak, aby měl každý pokoj své sociální zařízení, to bylo dáno už malými pokoji. Nicméně místo kamen bylo zavedeno ústřední topení, fungoval zde výtah a dokonce i jakási unikátní "klimatizace" koncipovaná na principu ledové vody.

Výtah ve stylu art deco

Radiátor ústředního topení se secesním dekorem

Jiný s dřevěným krytem a mramorovou deskou

Pokoje ve stylu Ludvíka XVI. s vestavěným nábytkem

Vraťme se ale na samotný počátek historie této významné pražské památky hoteliérství. Píše se rok 1872  a na místě starého klasicistního Bindrova zájezdního hostince vzniká podle projektu slovutného architekta Josefa Schulze (autor Národního muzea a Rudofina) hlavní hotelová budova v novorenesančním stylu. Ale už v roce 1900 dochází k velkolepé přestavbě na hotel U Arcivévody Štěpána. To zřejmě nedostačuje požadavkům prudce se rozvíjející Prahy, protože hned o čtyři roky později je objekt  nahrazen dnešní monumentální secesní budovou, realizovanou stavitelem Quido Bělským. Stavba to byla náročná, a byla ji věnována veškerá péče - proto se na ní podílelo současně více význačných architektů té doby. 

Konstrukce nad kopulí centrální dvorany

Tak průčelí budovy navrhl Bedřich Bendelmayer (žák vídeňského architekta Fridricha Ohmana) a na výzdobě interiérů se podíleli Bohumil Hübschmann a Jan Letzel (proslulý stavbou atomového dómu v Hirošimě, zemřel v ústavu pro duševně choré). Letzel navrhnul kromě  krásných mříží a zábradlí i vnější kovové prvky. 

Letzelovo secesní mřížoví vnější....

... a vnitřní

Sochařská výzdoba je výsledkem práce Ladislava Šalouna (autora Husova sousoší na Staroměstském náměstí). Quido Bělský postavil i přilehlý hotel Garni (dnes samostaný hotel Meran) na úzké parcele. Jeho průčelí v ještě čistší secesi navrhul Alois Dryák. 

Symetrické průčelí hotelu na Václavském náměstí zaujme vysoce kvalitní secesní výzdobou. Bohaté rámování rostlinnými motivy má především vysoký štít ve tvaru půlkruhu. Na jeho vrcholu zlaté sousoší nesoucí svítilnu ve tvaru glóbusu představuje symbol Evropy. 

V roce 1924 kupuje hotel pražský restauratér Karel Šroubek, který ho přejmenoval na Grand hotel Šroubek. Hotel se díky své krásné výzdobě a vyhlášené kuchyni s prvotřídním personálem stává známým po celém Československu. V jeho noblesním prostředí se setkávají vlivní politici a kulturní osobnosti. 

Hlavní hotelová dvorana

Tak třeba  Franz Kafka tu roku 1912 měl v zrcadlovém sále své jediné autorské čtení v Praze. Vlasta Burian se přátelil s hotelovým šéfkuchařem a chodil si občas do hotelové kuchyně i trochu zavařit. V kavárně jste mohli potkat hereckou elitu Národního divadla. 

V roce 1932 se před Grandhotelem Šroubek shromáždil dav o tísici hlavách, aby pozdravil zde přebývajícícho starostu Chicaga - Čechoameričana Antonína Čermáka. Před válkou tu sídlil britský obchodník Nicholas Winton, který odtud řídil záchranu židovských dětí před nacismem.

Průhled dveřmi Francouzské restaurace

Dodnes je vzorem pro jedinečné spojení architektury a kvalitních pohostinských služeb. 
Heslem hoteliéra Šroubka bylo "My hostu - on nám". Pan Šroubek vedl svůj hotel skutečně moderním manažérským přístupem, srovnatelným s dnešními postupy - tak třeba zavedl hotelovou vlajku i logo a veřejně přístupné ceníky. 

Průhled pře schodiště do dvorany

Navíc zřídil doplňkový prodej porcelánu, skla a  šperků, což generovalo další zisk. Své učně, a že jich neměl málo - až třicet, vlastnoručně vyučoval jednání se zákazníky včetně nácviku zdravení a úsměvu. Své služby stále vyhodnocoval, vylepšoval a aplikoval i zkušenosti, které získával v zahraničí v rámci svých častých cest. V roce 1935 vydává Kuchařku paní Šroubkové, která vyšla v reprintu v roce 2008. 

Prosklený strop Francouzské restaurace byl zavlažován umělým deštěm, aby se pod ním hostům příjemněji dýchalo

Slavná secesní kavárna s dřevěným obložením

Dbal i na kvalitu surovin a výběr svých dodavatelů, jejichž seznam zveřejňoval. Z jakého důvodu tak činil, vysvětluje takto: „Obchodně vyniknouti – znamená uměti nakupovati – uměti si nalézti dodavatele a firmy, které svou reálností a poctivostí jsou spolučinni na podniku. Seznam dodavatelů Šroubkova závodu nemá sloužiti k reklamě dodavatelů, nýbrž ušetřiti Šroubkovi času, jehož má tak velký nedostatek na stále opakující dotazy ´kde to či ono nakupuje´.“

V suterénu se nalézala Česká restaurace

Hotel Šroubek se stává za první republiky skutečným fenoménem! Jeho věhlas je takový, že se o něm vypráví vtipy a vzniká i rčení: "Dlíti v Praze a nenavštíviti Grand Hotel Šroubek znamená – nebýti v Praze vůbec!"

Vstupní chodba působila svým leskem neodolatelným dojmem

Ústup ze slávy čekal hotel Šroubek po roce 1951, kdy byl znárodněn, takže z názvu muselo zmizet jméno původního majitele a bylo nahrazeno neškodným Grandhotel Evropa. Už státní hotel hostil ve svých zdech například Jurije Gagarina nebo posledního perského šáha Muhammada Rezá Pahlavího.  

Průhled ústřední dvoranou vzhůru

Do hotelu se za minulého režimu vůbec neinvestovalo a žilo se jen z podstaty. Zařízení se opotřebovávalo a hotel začal pomalu chátrat. Tak už si turisté ze západní Evropy v 80. letech stěžovali, že ubytování tady je velmi mizerné a pokoje příšerné. Nicméně fungoval až do nedávna a to spíš jako omšelé hotelové muzeum za symbolickou cenu za přespání na Václavském náměstí. Jak by tgké ne, když se do pokojů sotva vešly postele a na záchod jste museli hezky cupitat na druhý konec chodby. 

Po roce 1989 byl hotel restituován. Nyní má být hotel zrekonstruován na úroveň ***** se 154 pokoji. Starý secesní objekt si má zachovat svůj originální vzhled a ve dvoře má být dostavěna podle návrhu ateliéru DaM nová budova pro milovníky moderních interiérů, kde se počítá i se sportovně- relaxačními aktivitami. A tak nezbývá než věřit, že plánovaná rekonstrukce přinese hotelu jeho bývalý lesk a že návštěva jeho obnovených secesních prostor potěší naše oči.

Bohatě dekorované hotelové interiéry posloužily velmi dobře fimařům, ať už jako inspirace pro filmovou restauraci na Titanicu, nebo si přímo zahrály třeba v Mission Impossible nebo v českém filmu Muži v naději.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

jen do galerie