*Ďáblice (obecně o čtvrti)

Ďáblice jsou celé na území městského obvodu Praha 8. Zároveň jsou jednou z těch pražských čtvrtí, kde panují největší rozpory mezi tím, co Ďáblice skutečně jsou a co se obecně nesprávně myslí, že jsou. To všechno navíc ještě zamotává spletitá historie, kdy se hranice Ďáblic neustále měnily. Dříve totiž byly Ďáblice mnohem větší a zahrnovaly i velkou část dnešních Kobylis a část Střížkova. Právě proto je velice matoucí i pojem Staré Ďáblice, pod kterým mnozí  rozumějí paradoxně celé dnešní Ďáblice, v nichž se ale například jedna část nazývá Nové Ďáblice. To vše vzniklo tím, že na katastru Kobylis vzniklo "sídliště Ďáblice", které s Ďáblicemi nemá nic společného, a tak se někteří obyvatelé domnívají, že vše co je mimo sídliště Ďáblice, jsou staré Ďáblice, což je ovšem hodně komické, protože právě třeba nedávno postavené Nové Ďáblice jsou mnohem novější než sídliště, s kterými je snaha je srovnávat. A aby toho nebylo málo, tak třeba konečná tramvaje s názvem Sídliště Ďáblice, ale i Ďáblický hřbitov jsou na Střížkově. Prostě Ďáblice ve všem  odpovídají svému názvu a to i v němčině , kde se nazývají Teufelstadt - Ďáblovo Město, což je ještě prapodivnější, protože městem nikdy nebyly. 

Proč to všechno, nám může částečně osvětlit (nebo možná ještě více zamotat) historie. Ďáblice byly původně malinkou starobylou vsí připomínanou už v roce 1253, kdy je vlastnil řád křižovníků s červenou hvězdou. Vesnička se zámkem a velkým dvorem ležela poněkud stranou od hlavní mělnické silnice. Až v 19. století  při dalším rozvoji vsi, došlo i k výstavbě lemující výpadovku do severních Čech, což bylo obzvlášť výhodné místo, třeba pro vznik hostinců. Velký rozvoj Ďáblic začíná za první republiky, kdy zde vzniká obrovské množství rodinných domků. A v té době se objevuje hned několik Nových Ďáblic - jednak je to rozlehlá čtvrť rodinných domů pod vrchem Ládví. A potom, což je ještě zajímavější, další čtvrť rodinných domků mezi Klapkovou a Veltěžskou ulicí. Ta vlastně stavebně splývala se zástavbou Kobylis, které již tehdy patřily k Praze. Tato osada se nazývala "Pod Ládvím - též Nové Ďáblice" a některé její domky shlížely přímo na hlavní městskou třídu s tratí pouliční dráhy. Dnes už si ani neumíme představit, že tato oblast bývala rovněž Ďáblice. Katastr Ďáblic byl tehdy mnohem rozsáhlejší než dnes, kromě osady Pod Ládvím zabíral celou severní část dnešního sídliště Ďáblice. Samozřejmě Ďáblický hřbitov (ten byl jako jeden z budoucích ústředních pražských hřbitovů postaven za hranicemi Prahy), dále Ďáblický háj a celou kolonii malých činžáčků a rodinných domků naproti hřbitovu, zvanou Seidlova kolonie. Situace se změnila při reorganizaci územní správy v letech 1951 a  1960, kdy byla celá jižní část Ďáblického katastru odtržena a připojena k Praze a později převedena do katastru Kobylis a Střížkova. Vlastní Ďáblice byly připojeny k Praze až v roce 1968. Následně byla převážná většina Ďáblického háje vrácena do katastru Ďáblic.

Na rozloze 7,36 km čtverečních tu žije přes 3.500 obyvatel a jejich počet stále stoupá

1253     První písemná zmínka

1951     Připojení části katastru Ďáblic k Praze - Osady Pod Ládvím (Nových Ďáblic) a Seidlovy                      kolonie a jejich překatastrování do Kobylis

1960     Připojení Ďáblického háje k Praze a jeho překatastrování do Kobylis, později vrácen velkou                většinou do katastru Ďáblic (už v rámci Prahy)

1968     Ďáblice jsou připojeny k Praze z okresu Praha - východ

První černý minigolf v Praze

Karel Jahoda objevil nevšední minigolf a chtěl by se jako obvykle podělit o zážitek.

Při zkoumání staropražských  průchodů jsme s Natálkou (6) a Tobiášem (9) procházeli hodně klikatým průchodem spojujícím Spálenou a Opatovickou, v místech, kde kdysi sídlilo slavné Vilímkovo nakladatelství. Těsně před východem do Opatovické jsem si všiml úplně nového označení "Glow Prague Minigolf " - aha, o glow minigolfu jsem už pravda někde něco četl - ve svetě je to docela vyhlášená atrakce - neonový minigolf v černém prostoru. To je vlastně světelné pojetí naruby - místo bílých žárovek by tu měli mít fluorescentní černé světlo a k tomu barevné rekvizity. Ptám se dětí, ty nadšeně přikyvují a.... už vstupujeme dovnitř, plni napjatého očekávání co to bude?




Kráťoučké schodišťátko a ....najednou se ocitáme v černé tmě...tedy vlastně ne v úplné tmě, ale v jakési obrovité místnosti s černými stěnami. A o to více vyniká v neonovém světle 18 minigolfových jamek. Natálka se radostně směje a ukazuje na náhle jasně zářící bílou mikinu Tobiáše. A už je nemůžu zastavit - ženou se úprkem k nejbližší jamce. Já mám chvíli strach, aby se v té tmě o něco nepřerazili, ale úplně zbytečně. Všechny hrany jednotlivých hracích polí jsou naopak natolik kontrastní vůči okolní tmě, že je to vlastně bezpečnější než běžný minigolf v běžném světě...
Pro mě je to všechno ale moc rychlé, takže si hned u vchodu, kde  je pokladna spojená s barem, raději dávám malé pivo a snažím se  zorientovat.



Rozhlížím se pozorněji a vidím, že uprostřed nad jednou jamkou trůní jakási obrovitá věž připomínající gotické pražské věže a všude na stěnách neonují streetartové dekorace s motivy Prahy a české historie - nad jednou jamkou na mě otcovsky shlíží císař František Josef I. a o kus dál dlouhé tělo prvorepublikového Československa, navíc všechno je tu chronologicky seřazeno. Celému prostoru pak vévodí obrovská dekorace s motivem pražského orloje. Spolumajitelka Julie se usmívá a vysvětluje, že se tu děti mezi hrou můžou nenásilně i něčemu přiučit z českých dějin. Zřejmě ano, ani růžový tank nad jamkou v další místnosti není jen hrací prvkem, i ten nám něco připomene z naší historie.

Povídám si s Julií a ta mě informuje, že minigolf tu není jenom pro děti a třeba jejich narozeninové party, ale zahrát si sem můžou přijít i týmy kolegů z práce a party dospěláků nebo si prostor klidně i pronajmout a využít na vlastně úplně cokoliv :)



Minigolf tu otevřeli teprve tuto sobotu, ale dozvídám se, že už se přidělávají další překážky, takže se začínám těšit na další návštěvu. Rozhodl jsem se, že to ukážu i svým známým. Zatímco si naše děti budou hrát, můžeme probrat denní starosti a pak si dát hru i mezi sebou. Koneckonců, děláme všichni v centru, takže je fajn, že první černý adventure minigolf v Praze je jen kousek od Národní.

*Trafačka - poslední den jedné legendy

Náhledový obrázek


Alternativní centrum kultury a galerie v nevšedním industriálním prostoru - tak to až donedávna bývala Trafačka v Libni v bloku tvořeném ulicemi Českomoravská, Kurta Konráda a Ocelářská. Začněme však od začátku a pokračujme až k současnému hořkému konci.

V těchto místech byla v letech 1921 - 1924 postavena transformační stanice pod názvem Teslova rozvodna a měnírna. Trafostanice podle projektu architekta Františka Vahaly sestávala  z budovy hranolovitého tvaru, kde se nalézala měnírna a z budovy vypadající jak obytný dům - ta však v sobě skrývala rozvodnu. Budova rozvodny vzala za své při bombardování spojeneckými vojsky v březnu roku 1945. Měnírna pak ukončila svojí činnost v šedesátých letech. Objekt se zajímavou industriální fasádou však zůstal zachován. Po zrušení měnírny budova sloužila jako sklad.





 Zlatá éra pro industriální stavbu začala v roce 2006, kdy začala sloužit umění.

Vchod

Vedle vchodu

Hned u vchodu za pokladnou býval galerijní prostor, kde povětšinou vystavovali začínající a mladí autoři, ale kam občas "vpadla" i zavedená jména, jež zde nalézala nevšední inspiraci. Počátky některých slavných umělců vystavujících v současnosti ve světových a renomovaných galeriích bychom našli právě zde.

Z poslední výstavy

David Černý

Různé typy výstavních prostor

A různé exponáty

Průchod podzemím do hlavní haly

Vstup do hlavní haly

V hlavní hale bychom byli bývali našli i obrovitý ateliér, kde probíhaly kulturní akce všech typů - umělecké a divadelní festivaly, koncerty ale i módní přehlídky.

Pohled přes bar

Pult pro Dýdžeje

Jeden z exponátů ve velkém sále

Galerie ve velkém sále

Na galerii velkého sálu

Podzemní prostor pod velkým sálem

Východ z hlavního sálu na dvůr

Na dvoře

Trafačka k tomu ještě převzala prázdné byty ve vedlejším činžáku, který společně s bývalou měnírnou vytváří trojúhelníkový dvorek. Prvorepublikový činžák, z kterého už se původní nájemníci dávno vystěhovali, má celkem fádní průčelí do Českomoravské, ale zato velmi barvité pavlačové průčelí do dvora. Zdejších asi čtyřicet bytů bylo využíváno jako ateliéry jak pro české tak i zahraniční umělce.

Z hlavního sálu zpět k pokladně

To vše je bohužel už minulostí, dne 7. prosince 2014 nastal den poslední - Trafačka musela být  zavřena (veškerá fota jsou ze 6.12.2014).

Je ovšem pravdou, že při vzniku Trafačky se s jejím dlouhým bytím v této lokalitě nepočítalo. Byla tu pouze v nájmu, vždycky jen na půlroční smlouvu a mladí umělci věděli, že jednou přijde konec a stará měnírna zmizí z povrchu zemského. Přesto je však veliká škoda ztratit takovou barvitou alternativní kulturní scénu v srdci bývalé průmyslové Libně. Nahradit ji má desetipatrová bytová novostavba.

Na Trafačku se tlačí novostavby v okolí (ateliéry už se stěhují pryč)

Zdá se, že lokální kolorit jednotlivých pražských čtvrtí nenávratně mizí a vše stírá fádní šeď univerzálních novostaveb bytových domů. Město opět ztratilo jednu ze svých duší.

Poslední návštěvníci

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
jen do galerie