ST.hostivař originál

Původní ves Hostivař leží na severním svahu údolí Botiče a patří k nejstarším vesnicím v Praze vůbec. Katastr Hostivaře byl nepřetržitě osídlen už od mladší doby kamenné. Ves představovala sídelní útvar mimořádné hodnoty až do sedmdesátých let 20. století, kdy přišla katastrofa. Během následujících dvaceti let byla totiž vandalsky zlikvidována nejcennější zástavba. Tak byla především zdemolována celá západní strana Kozinovy ulice pod Toulcovým dvorem, kde stávaly ty největší statky.

Vlevo původní zástavba s velkými statky (rok 1901)- dnes zbouráno a je tam nová budova školy

(zdroj: http://www.fotohistorie.cz)

*Vilímkovo nakladatelství

Náhledový obrázek


Nakladatelství J.R. Vilímek patřilo k nejslavnějším v Českých zemích na přelomu 19. a 20. století a v době první republiky. Mně se podařilo dostat do zajímavých industriálních prostor ještě před jejich přestavbou na černý minigolf a pořídit z nich několik zajímavých fotografií. Je krásné, že v Praze takovéto prostory dosud máme. Staré industriální budovy je třeba chránit a využívat a nikoliv je zbytečně bourat, jak se v Praze v mnoha případech děje.

Původní industriál

Nejdříve si ale něco povíme o samotném legendárním nakladatelství J.R. Vilímek. Založil ho již otec slavného nakladatele Josef Richard Vilímek. Ten  v roce 1884 kupuje dva domy mezi Spálenou a Opatovickou ulicí. V domě ve Spálené ulici bylo později otevřeno knihkupectví a na zahradě druhého staví moderní knihtiskárnu. Skrz oba domy navíc zároveň zřídil průchod spojující obě ulice.

Vilímek mladší se u otce zaučoval, ale samozřejmě vyrazil, jak tehdy bývalo zvykem na zkušenou i do ciziny. Hned poté ve věku dvaceti pěti let celou firmu přejímá a pořádně rozvíjí. Vydává takové tituly jako Karla Maye, Arthura Conana Doyla a Julese Verna a zřizuje například edice Slavní autoři literatur světových a Vilímkovy ilustrované romány. Hodně se věnuje knihám pro děti a mládež a cestovatelským publikacím. Sám píše o svých zážitcích z letu balónem. 

V roce 1927 přikupuje Vilímek mladší ke stávajícím budovám další dva domy na rohu Opatovické a Černé ulice, zbourá je a na jejich místě staví novou monumentální budovu se zaobleným nárožím. Dům ve stylu moderního klasicismu staví podle projektu architekta Jana Chládka proslulá stavební firma inženýra Belady (mj. navrhl první projekt pražského metra a postavil kubistický dům na Vyšehradě v Neklanově ulici).

Nová budova je organicky spojena se starými budovami a v nádvoří se zřizují garáže

Mohutná budova má dva suterény...

...včetně místnosti šéfa...

...kam se dostanete nákladním výtahem

Vzniká zde moderní tiskárna a sazárna, knihárna, administrace a sklady...

...samozřejmě opět s místností pro šéfa

Ve vestibulu nás v dlažbě z dřevěných kostek dosud může překvapit točna, která sloužila k nakládání a vykládání nákladních automobilů.



Ve staré budově uprostřed bloku po rozšíření o novou budovu zůstaly redakce časopisů a kanceláře nakladatelství. Původní budova byla s Vilímkovým bytem propojena reprezentačním traktem s terasou.

Dekorativní prvky ve formě kruhových terčů a pilastrů sjednocují průčelí nové budovy i nádvoří

Kvalitnější ilustrace a náročná tvorba s edicemi Barokní knihovna a Tvar pod vedením Bedřicha Fučíka v managementu firmy za okupace připravila půdu pro další ještě rozsáhlejší rozvoj nakladatelské činnosti. Politické okolnosti však tomu chtěly jinak. Firma je znárodněna a v roce 1949 zlikvidována.

Uvolněné prostory za socialismu využívá centrální distribuce knih, ke konci pod hlavičkou Knižní velkoobchod. Při privatizaci na začátku devadesátých let bylo bohužel kdysi slavné jméno nakladatelství zneužito a stalo se symbolem privatizačních skandálů. Poté dlouho trvaly vlastnické spory o dům, takže se do budovy moc neinvestovalo.

Hygiena především...

...i když nesmí se to s vodou přehánět

Teprve nedávno se v bývalé tiskárně etabloval první černý adventure minigolf v Praze.

Dříve...

...už pomalu černá...

...nyní

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

jen do galerie

Kostel sv. Rocha a dům "U jezevčíka"

Kdysi dávno mě na mapě historických památek Prahy zaujal zakreslený renesanční kostel. Říkal jsem si - kostel a renesanční? Tak na to se opravdu musím podívat. Vždyť církev a renesance se přece v Českých zemích moc nemusely. Renesance se svými veselými zámky, jako třeba Kratochvílí v Jižních Čechách, či znázorňováním kytiček a zvířátek na freskách, byla zaměřená spíše na světské radovánky než na náboženské rozjímání. Prostě použitelnost renesance byla pro kostely v Čechách minimální, možná tak v Itálii. 

Vydal jsem se proto do Kláštera premonstrátů na Strahově, abych ve stínu okázalého baroka zhlédl onu renesanční perlu.

Samotný kostel sv. Rocha v je zajímavý už svým tvarem, kdy jeho základní půdorys je obdélník, ale se zkosenými rohy, takže vypadá spíše jako osmihranný diamant. To však není vše, navíc má ještě tři apsidy. Obejděte si ho, pozorovat hry jeho tvarů stojí za to. 




Na první pohled překvapí spousta gotizujících prvků - a to právě z toho důvodu, že gotika zůstává jediným řešením pro kostely až do pozdní renesance. Ani tím ještě její síla v Českých zemích nekončí, jako Santiniho barokní gotika přetrvává její tvarosloví i do doby vrcholného baroka.

 Však také autorem kostela sv. Rocha možná byl Giovanni Maria Filippi, autor prvních barokních staveb v Čechách - Matyášovy brány na Pražském hradě, kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně a kostela Panny Marie ve Staré Boleslavi, jinak i autor staveb manýristických. 

Kostel sv. Rocha je postaven již v duchu pozdní renesance nebo můžeme říci, že již v manýristickém pojetí. Barokní náběh prozrazují korunní římsa kostela a zaslepená kulatá okna nad gotizujícímu podlouhlými okny. Tympanony portálů jsou pozdě renesanční. Mezi "gotickými" vzpěrami září čistě renesanční niky.

Kostel byl postaven na popud císaře Rudolfa II. jako projev díků za odvrácení moru v roce 1599. Samotný kostel se potom stavěl v letech 1603 - 1612. Stavba však byla hotova jen v hrubých rysech a dále se vlekla až do roku 1630, čili až do doby raného baroka - odtud i zaslepená kruhová okna nad gotizujícími okny a ještě výše již barokní korunní římsa. Zprávy z té doby se zmiňují o tom, že kostelík byl provizorně zastřešen šindelovou střechou z toho důvodu, že se prý nedařilo sehnat prejzové tašky. Takže problém s nedostatkovým zbožím zřejmě nebyl jen v době reálného socialismu, ale i v době pozdně Rudolfínské.

Kostel sv. Rocha byl i původním farním kostelem strahovské farnosti. V roce 1784 byl císařem Josefem II, zrušen a farním kostelem byl místo něj prohlášen klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1882 byl opět obnoven.  Ve druhé polovině 20. století sloužil jako výstavní síň Památníku národního písemnictví. 

V kostele dnes najdete mezinárodní Galerii MIRO, která byla založena v Berlíně známým pražským a evropským galeristou doktorem Mirem Smolákem, pod jehož vedením působí  na tomto místě od roku 1994. Doktor Smolák zřídil rovněž Nadační fond Trebbia, který každoročně uděluje jako výraz uznání mecenášům a umělcům stejnojmennou evropskou cenu.

Ke kostelu přiléhá jednopatrový domek čp.136/IV červené barvy, který rovněž patří ke galerii MIRO a vyznačuje se zvláštním domovním znamením v podobě jezevčíka. 



Původní majitel si sice v sedmdesátých letech minulého století při rekonstrukci domu přál mít na domě boxera, ale sochař Vincenc Vingler se kdoví proč rozhodl umístit sem jezevčíka, a to i přes protest památkářů. Situace se zřejmě napraví až nyní, kdy doktor Smolák hodlá toto novodobé a v areálu kanonie zcela nesmyslné domovní znamení odstranit, což premonstráti rádi uvítají. 



Tento domek byl původně postaven v roce 1677 pro vrátného a to nejspíše slavným stavitelem Giovanni Domenico Orsim, který kromě této prosté budovy navrhl například i Teologický sál Strahovské knihovny. Zajímavé ale je, že v tomto domečku u klášterní brány nikdy žádný vrátný nepůsobil. 

Místo něj se tu na začátku 19. století nalézaly dva byty. V tom přízemním bydlel podkovář a v prvním patře konventní sluha. Zajímavější historie domu nastává za první republiky, kdy zde bydlel herec Hugo Haas a přijížděly sem za ním luxusní limuzíny a v nich ještě luxusnější slečny. Po druhé světové válce zde potom bydlí herec Miroslav Macháček a narodí se tady i jeho dcera Kateřina, u které jablko nepadne daleko od stromu a stejně jako její otec se stává úspěšnou herečkou. Později dům vlastní, sám tu však nebydlí, Rudolf Slánský mladší, syn popraveného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slanského.

Uvnitř domu je příjemné atrium uzavřené stěnou domu U třech lilií, v jehož oknech je možno občas záhlednout tvář malíře Josefa Wagnera, který si zde našel opravdu příjemné místo na bydlení.

Okna do malířova bytu v zadním traktu domu U tří lilií

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------