Na libeňském vrchu Hájek se na jeho severním úbočí nachází stejnojmenná nouzová kolonie Na Hájku a na jižním nouzová kolonie Na Kotlasce. Jasnou hranicí mezi nimi je hřeben kopce. Obě kolonie jsou v dnešní době velkou zvláštností, protože kromě kolonií Na Slatinách a Pod Bohdalcem jsou to jediné zachované prvorepublikové nouzové kolonie v Praze. Je to o to paradoxnější, když si připomeneme, že v padesátých letech, kdy bylo rozhodnuto o likvidaci všech nouzových kolonií v Praze, měly být prvními na řadě právě Slatiny a Kotlaska. Obě stojí (přinejmenším částečně) dodnes.
Slatiny jsou možná autentičtější, ovšem Hájek a Kotlaska to vyhrávají svou malebností danou jedinečnou polohou na kopci vysoko čnějícím nad Libní. Jsou tak zároveň i jedinými nouzovými koloniemi s nádhernými dalekými výhledy, které jsou v Praze jinak doménou luxusních vilových čtvrtí, jako třeba Baby a Barrandova.
Výhled z Kotlasky
Je libo pohled na Hradčany?
Na jihovýchod se otervírá pohled na Vítkov a Karlín
Samozřejmě je odtud vidět i charakteristický znak Libně - plynojem
Na rozdíl od jiných chudinských kolonií se také na Kotlasce nevyvinul systém běžných kominikací pro povozy, ale jen systém velmi úzkých pěšinek běžících po vrstevnici a propojených kolmými příkrými pěšínami.
Jedna z pěšin vedoucích po vrstevnicích
Jedna z příčných pěšin
Kolonie Kotlaska a Hájek začaly vznikat v letech 1938 - 39. A to v době, kdy už je osídlené sousední Údolí Děsu (neboli kolonie Klihařka) v údolí mezi Labuťkou a Kolčavkou. Domky na Kotlasce a Hájku vznikají načerno. Kolonisté si musí sami dopravovat stavební materiál na vlastních zádech po strmých cestách nahoru na kopec, povozy se sem nevejdou. Takto náročně se dopravují jak cihly z bouraček, tak i písek a cement na maltu.
Na Kotlasce
Příbytky je nutno postavit tajně přes noc bez dohledu strážníka. Ten přichází až ráno a vystavuje za stavbu načerno pokutu. A tím je to vyřízeno, pokuta se stává jakýmsi stavebním povolením. Město Praha se vznikem nouzových domků silně nesouhlasí a přálo by si jejich likvidaci, ale kolonisté mají v této lokalitě obrovské štěstí. Pozemky totiž vlastní úctyhodní občané doktor Urbanec a bankéř Goldwurm.. S takovýmito kapacitami se ovšem magistrát neodvažuje jít do křížku a tak příjímá roli mrtvého brouka.
Kolonie Na Hájku
Situace se mění po "vítězství pracujícího lidu", kdy bylo rozhodnuto o likvidaci nouzových kolonií a v roce 1950 se přestaly prodlužovat nájemní smlouvy. Zároveň se nevydávají dodatečná stavební povolení na stávající nouzové domky. Kolonii se však přesto zlikvidovat nedaří.
Hájek nad Libní v padesátých letech
V sedmdesátých letech přichází socialistický režim s inovativním likvidačním programem a sice předpokladem, že kolonie postupně samy vymřou. To se ovšem opět nedaří, do kolonií se nově stěhují mladí lidé. Do třetice všeho zlého se v roce 1985 začíná na východním úbočí Hájku stavět vysočanská železniční přeložka, kus kopce je odříznut a za oběť padá 8 domků. To ovšem ještě není to nejhorší, skutečné nebezpečí pro kolonii začne hrozit až v okamžiku, kdy se na inspekci železniční přeložky dostavuje generální tajemník komunistické strany Gustáv Husák, který je dopraven na hájecký kopec, aby lépe viděl na stavbu přeložky. Když Husák uvidí přežívající prvorepublikovou nouzovou kolonii, velmi se rozčílí a nařizuje, že tento pozůstatek bídy kapitalismu musí zmizet.
Hájek v době výstavby vysočanské železniční přeložky
Úřady začnou jednat. V první - měkčí fázi - přicházejí pracovníci obvodního národního výboru s lákavou nabídkou: pokud si zbourají na vlastní náklady domek, tak dostanou nový byt, ještě navíc peníze a pozemek si mohou ponechat. Přesto jen pár starousedlíků na tuto super nabídku přistoupilo. Proluky mezi dnešními domky jsou výsledkem této socialistické iniciativy. Když soudruzi viděli, že po dobrém s kolonisty (zde pevně zakořeněnými) nehnou, připravili druhou - již tvrdou likvidační fázi, kdy měli jít všichni. Naštěstí do toho zasáhla revoluce v roce 1989, ta tento zničující záměr překazila, a tudíž můžeme vidět kolonii v dnešní podobě s původně zachovaným systémem úzkých příkrých uliček a nízkými domky.
Kouzlo Kotlasky
Dnes je v obou koloniích dohromady asi 70 domků s cca 250 obyvateli. Vodu a kanalizaci si sem zavedli svépomocí v padesátých letech, při založení kolonie zde samozřejmě nebyla. Kanalizaci má Hájek a přiléhající nejhořejší řada domků na Kotlasce. Většina Kotlasky je bez kanalizace.
Většina domků má stále nouzová čísla
Místní obyvatelé usilují o zkolaudování svých domků a přidělení čísla popisného. Město si ovšem jako podmínku klade vybudování příjezdových komunikací, aby se sem mohli dostat hasiči a sanitky. V navrhovaném územním plánu se počítá s tím, že příčné strmé uličky zůstanou zachovány, kdežto uličky běžící po vrstevnicích budou rozšířeny na úkor přilehlých pozemků. Rozšířená komunikace by měla probíhat každou druhou uličkou. Genius loci kolonie tak do značné míry vezme za své, ale je to nezbytně nutné, aby se místní pozemky mohly změnit na stavební.
Atmosféra prvorepublikové periferie
Většina pozemků dnes patří městu, respektive městské části Praha 8, která je stále pronajímá. Jen pás podél ulice Na Hájku je tvořen spouvislými soukromými pozemky a to včetně vlastní ulice. Tato nevšední vyjímka je zapříčiněna historickým vývojem, kdy tyto pozemky patřily původně židovskému rabínovi. Jeho dědici je dostali v restituci zpět a za tržní cenu odprodali kolonistům.
Pěšinky místo ulic
Hájek se objevil samozřejmě i u slavného libeňského obyvatele - spisovatele Bohumila Hrabala. Ve své povídce "Moje Libeň" vzpomíná: „A skoro každý večer, někdy i dosti pozdě, jsem tiše stoupal nahoru na Hájek, jindy na Šlosberg, abych se tam z vrcholku nemohl vynadívat na Libeň prostírající se pode mnou, když tam na obzoru se třpytila světla centra Prahy.“
Zelený vrch Hájek nad Libní
Původní nouzový domek
Výhled z Hájku
V noci Na Hájku
Různorodá obydlí na Kotlasce
Podzim Na Kotlasce
Nostalgie
Železniční vagón
Dveře vagónu dokořán
Na úbočí Hájku
Domy ulice Na Kotlasce jsou očíslovány římskými číslicemi vzestupně do svahu
---------------
jen do galerie
